Košík je prázdný
Odlévání vlastních střel je vcelku komplexní a pokročilá přebíječská operace, která vyžaduje zkušenosti, speciální vybavení a nějaký ten čas, ale má podstatné výhody, jaké to jsou a jak to probíhá?
Titulní foto: Ilustrační – odlité střely.
Pokud jde o výhody odlévání, tovární střely některých kalibrů jsou hůře dostupné, či s velice omezeným výběrem. Některé historické zbraně si zase špatně rozumí s běžnými lehkými FMJ střelami. Samozřejmě se to týká předovek, ale i některých historických opakovaček. Odlévání osloví také preppery, protože olovo se dá sehnat snáze, než samotné střely a recyklovat stále dokola bez dohledu státu a nezávisle na dodavatelském řetězci. Hlavním motivem většiny zájemců je ovšem snaha ušetřit. Pro představu; nejlevnější celoolověná tovární střela kalibru .308 stojí 3,8 Kč (Ares 168 gr). Pokud si jí ale odlijete sami, tak při současných cenách olova, nepočítaje čas a elektřinu, vás stejná střela přijde na cca 0,50 Kč. Do 3 Kč, pokud jí opatříte gas-checkem (o něm později). Pokud toho tedy hodně vystřílíte, můžete odléváním v součtu ušetřit nezanedbatelné částky. Do rovnice byste sice měli započítat i čas a cenu vybavení, ale obecně se to mnoha lidem i tak bohatě vyplatí. Pokud to dostanete do ruky, nepočítaje přípravu materiálu a vybavení, dokážete vyrobit 200-250 střel za hodinu. Soustřel bude trochu horší než u kupovaných střel, ale pokud si s tím dáte trochu záležet, tak potenciál v moderní zbrani může být pod 2 MOA, což na zábavnou střelbu, či trénink na přiměřené vzdálenosti naprosto stačí. Na druhou stranu, odlévané střely nejsou vhodné pro všechny typy nábojů, ani pro všechny typy vývrtů (jmenovitě micro-groove a skutečný polygonální vývrt) a jsou tu i zdravotní rizika, viz příslušný box. Zapomenout můžete na lehké střely typu spitzer (standardem jsou těžší střely s RN nebo FN špičkou) a modernější náboje, operující s vyššími tlaky. I tvrdým olověným slitinám začíná za hranicí 40 000 PSI rychle docházet dech. Pokud ale pro vás tato omezení nejsou překážkou, pusťme se do základů odlévání!
„Olovo se dá sice tavit i s hrncem a naběračkou u táboráku, když na to přijde, ale neporovnatelně uživatelsky příjemnější a zdravější je použití speciální elektrické pícky!“
Kleště a pícka
Základem jsou odlévací kleště obsahující kokilu. Nejrozšířenější, nejlevnější, více než dostatečně kvalitní, bezproblémové a dostupné v nepřeberném množství variant, jsou kleště od Lee Precision, které obsahují hned dvě komory pro odlití dvou střel najednou a stojí 1 290 Kč. Při výběru i ověřte, jaký skutečný (nikoliv nominální) diametr se do nich původně používal, popřípadě prozkoumejte internetová fóra, kde se dozvíte, jaký diametr se nejvíce osvědčil. U historických zbraní to totiž nemusí být úplně jednoznačné. To samé se dá říci i o volby váhy střely. U modernějších nábojů je zase lehce matoucí to, že u celoolověné střely mívají o chlup větší diametr než FMJ. Kokilu s diametrem střel .308 byste hledali marně, místo toho se používá .309 a podobně. Potom potřebujete něco na tavení olova. Dá se to sice dělat i s hrncem a naběračkou u táboráku, když na to přijde, ale neporovnatelně uživatelsky příjemnější a zdravější je použití speciální elektrické pícky. Jejich ceny začínají na 2 138 Kč u Lee Precision Melter a šplhá až k 15 121 Kč za Lyman MAG 25. Doporučuji sáhnout po modelu se spodní výpustí, ze které roztavené olovo přesně dávkujete rovnou do kokily, zatímco u klasického řešení nabíráte olovo ze shora naběračkou, což je pomalejší a méně pohodlné. Důležitou funkcí je precizní nastavení teploty. S kontrolou může pomoci speciální teploměr, ačkoliv vyšší modely si teplotu dokážou pohlídat. Neuškodí stabilní, robustní konstrukce a velká kapacita, u které se bude nejméně měnit teplota při průběžném doplňování olova, a i přetavování půjde lépe od ruky. Budete také potřebovat naběračku, a to i když máte variantu se spodní výpustí, protože občas budete muset z taveniny něco vylovit. Také to bude chtít formu na výrobu ingotů pro skladování olova. Můžete improvizovat, nebo koupit speciální formu, třeba Lee Ingot Mold za 831 Kč.
Všechny zmíněné výrobky od Lee Precision, si můžete zakoupit v obchodě STROBL.CZ s.r.o. Více informací naleznete na strobl.cz, nebo přímo na stránkách výrobce leeprecision.com
K základnímu vybavení patří pícka, zde RCBS Easy Melt-2, kleště, naběračka a pořádné rukavice.
Kleště od Lee Precision jsou dostupnou sázkou na jistotu a jsou k dispozici v nepřeberném množství variant.
Kalibrovací a mazací matrice Lube & Size Kit od Lee stojí pouhých 745 Kč. Jednoduše skrze ní protlačíte střelu, což jí zkalibruje a následně vypadne do plastového sběrače na vrchu.
Zleva: střela .324/177 gr s gas checkem mazaná Aloxem, další s tuhým mazivem v drážkách a pro porovnání .445 klasika do „perkusáku“.Kalibrace
Pokud si odléváte klasické kule, další vybavení nepotřebujete, ovšem v případě „protáhlých“ střel bude dalším nutným krokem kalibrace. Při ní se střela protlačí přes kalibr specifického průměru, což jí srovná přesně na požadovaný rozměr, vyhladí povrch a odstraní nedokonalosti. Samotné kalibrování, není vysloveně nutné pro rekreační střelbu z předovek, ale u modernějších zbraní, od černoprachých zadovek až po moderní samonabíječky je kalibrace určitě na místě. Kalibrace se buď dělá pomocí speciálního lisu, u kterého se mění kalibrační vložky podle kýžené ráže, popřípadě kalibrační matrici montovanou do standardního lisu. Se speciálem se pracuje o něco pohodlněji, a hlavně dokáže sám lubrikovat střelu do drážek tuhým mazadlem. Je ale násobně dražší než matrice. I s těmi ovšem můžete můžete dosáhnout stejného výsledku, jen místo mazání přes lis zalijete střely rozpuštěným mazadlem, necháte zatvrdnout, vykrojíte a projedete skrze kalibr, což odstraní přebytečný lubrikant. Dostupnou sázkou na jistotu je Lube & Size Kit od Lee, který stojí pouhých 745 Kč, popřípadě pokud přebíjíte více ráží, vyplatí se univerzálnější Lee Bullet Sizer Kit za 574 Kč, v kombinaci s vložkou na konkrétní ráži za 459 Kč.
To nás dostává k poslední nezbytnosti v podobě lubrikantu, kterým se střela maže před i po kalibraci. Bez něj bude kalibrace náročnější, kvalita povrchů horší a hrozí i poškození matrice. V hlavni se zase střela bude výrazněji odírat a zanášet vývrt, což může vést ke zhoršení přesnosti i k poškození zbraně. V předovkářském světě je to vcelku obsáhlá, vášnivě diskutovaná problematika, navíc mazivo se dá u předovek aplikovat na několik způsobů (flastr, ucpávka, papírová patrona, mazání do drážek...) Pokud to ale zjednodušíme a zaměříme se na modernější konstrukce odlévaných střel, tak ty mají na svém obvodu ony mazací drážky. Pokud střílíte černý prach, budete je muset naplnit hutnějším mazadlem. Dá se koupit syntetika, ale lepší službu udělá vlastní přírodní směs. Klasickým receptem je hovězí lůj a včelí vosk, v poměru 2:1. Mě se osvědčilo přidat trochu lanolínu, který díky lepivosti lépe drží směs v rozměrnějších drážkách, ačkoliv receptů existuje bezpočet. Hlavně aby to bylo kompaktní drželo v drážkách a neteklo, což je taky otázka teploty, takže existují i speciální směsi na zimu. O tom by se dala napsat celá kniha… U bezdýmáku se s úspěchem používá tekutější syntetické mazivo v menším množství, kterým není nutné drážky naplnit. Osvědčil se Lee Liquid Alox, jehož balení stojí 315 Kč a po zředění vystačí na tisíce střel, ačkoliv při výstřelu má tendenci uvolňovat trochu víc spalin.
Není olovo jako olovo
Pokud nenarazíte na olověnou žílu přes známosti, práci nebo náhodu, budou vaším cílem sběrné suroviny. Většina olovo vykupuje, ne všechny prodávají, takže si před návštěvou zavolejte. Trubky, plomby a kabelové pláště jsou z poměrně čistého olova. Dobrým zdrojem může být také val střelnice, speciálně, když jej před tím nakypří parta předovkářů. Pro legování byla oblíbená takzvaná liteřina, slitina olova, cínu a antimonu, ale ta se už moc sehnat nedá. Olověné akumulátory naopak doporučit nelze. Zajímavou surovinou jsou vyvažovací závaží na kola. Sice plná příměsí, někdy včetně ocelových špon, které je třeba při přetavení odstranit, ale výsledná slitina se v kombinaci s pomalejším bezdýmým prachem často nemusí dále legovat.
Po nákupu se olovo musí přetavit kvůli odstranění části nežádoucích příměsí. Prostě to všechno roztavíte, naběračkou odebíráte vytavenou strusku, a nakonec to celé odlijete do ingotů. Do taveniny přidejte vosk, stačí kus normální svíčky. Naváže to na sebe nečistoty, ale pozor bude to chvilku hořet. Ze všech odlévacích operací jde o nejšpinavější proces, které je proto dobré dělat venku. I tak vám v olovu zůstane tu více, tu méně příměsí, ale směs bude homogenní a odstraníte to nejhorší. Existují sice postupy, jak olovo dále rafinovat, ale to se dostáváme do náročné „alchymie“, kdy pro příklad vychytáváte měď tím, že přidáte síru a z taveniny pak sbíráte sulfid měďnatý. Nic pro začátečníky.
Maximálně čisté olovo ani není vždy žádoucí. Uplatnění najde rozhodně u předovek (ačkoliv třeba u mušket a při střelbě přes flastr to není vysloveně nutné). Pokud ovšem střela čelí při výstřelu zvýšenému namáhání v podobě vysoké rychlosti, tlaků a tření, může dojít ke stržení střely v drážkách. Povrch se otrhá, v cíli nepřesná a vývrt je zanesen olovem, což může v krajním případě při pokusu o další výstřel vést k poškození hlavně. Přidání legujících prvků dokáže zvýšit tvrdost materiálu, což v důsledku zvyšuje odolnost střely proti stržení. Naopak příliš tvrdá střela se sice nestrhne, ale současně nebude v drážkách vývrtu dobře těsnit. Při výstřelu jí skulinami budou obtékat spalné plyny, materiál se nataví a zbytky usadí do drážek. U černoprachých zbraní to při volbě olova s minimem příměsí obvykle nebývá problém. To samé se dá říct o subsonických laboracích v kombinaci s bezdýmým prachem. Pokud ovšem přebíjíte něco výkonnějšího, chce to kontrolu. K té se ale dostaneme až v další, závěrečné části našeho článku, kterou najdete v příštím čísle našeho časopisu.
Přetavení je nezbytné pro řádné vyčištění olova. Hodí se k tomu pícka s velkou kapacitou, popřípadě to spousta lidí dělá venku nad ohněm, protože jde o vcelku špinavý proces.Zdravotní rizika
Olovo je toxický materiál a expozici se při odlévání nevyhnete. Dle některých reportů neexistuje nic jako bezpečně nízká dávka, ale v praxi platí, že při dodržení bezpečnostních zásad můžete expozici udržet v akceptovatelných mezích. V první řadě pracujte s co nejnižší teplotu. Olovo taje při teplotě 327,5 °C. Kvůli příměsím a hladkému procesu to bude chtít trochu víc, ale nepřekračujte cca 450 °C, kdy se z taveniny začne uvolňovat zdraví škodlivé výpary v už dosti nebezpečném množství. I tak lze maximálně doporučit instalaci odsávání. Dá se improvizovat s hadicí od digestoře a větrákem, to dáte dohromady za 4 stovky. Odlévejte, pokud možno mimo obytné místnosti, třeba v garáži. Hlavně ať se k tomu nedostanou děti, které jsou na otravu olovem obzvláště náchylné. Při odlévání i kalibraci noste rukavice, nejezte a nepijte při tom a po práci se pořádně umyjte a oblečení vyperte. Olověný prach, který se tvoří z výparů nevyfukujte, ale opatrně otřete. Rozhodně ho nechcete vdechnout!
Důležité je držet se nízkých teplot, proto oceníte pícku s precizním termostatem.Zdroje fotek: Archiv autora
Autor: Tomáš Prachař
Článek původně vyšel v časopise Lovec od Extra Publishing
